Historie Adventu
Advent
(z latinského adventus - „příchod")
Slovo advent, tj. „příchod", označuje v liturgii dobu ustanovenou církví jako přípravu na slavnost Narození Páně.
Vývoj adventu
Nejstarší svědectví pro advent máme v homiliích, jež jsou obsaženy v Appendix operum S. Augustini V., za jejichž původce bývá obecně považován biskupCaesarius z Arles (+542). V nich jsou totiž věřící napomínáni, aby se již po mnoho dní připravovali na příchod Páně. O adventu mluví zřejmě také biskup Perpetuus z Touru (+491), jenž rovněž nařizuje zachovávat půst a vigilie „od svátku sv. Martina až do Narození Páně". Jeho nařízením se pravděpodobně dokládá Maconský sněm (582), jenž v kánonu 9 přikazuje, aby se od sv. Martina až do Narození Páně zachovával v pondělí, ve středu a v pátek půst a aby se bohoslužby konaly dle řádu quadragesimy (tj. čtyřicetidenního postu). V ty dny ať se čtou „kánony" a obzvlášť nařizuje, aby se nikdo nevymlouval, že chybil z nevědomosti. Z Galie se tento zvyk slavit advent rozšířil do Itálie a Říma, kde již sv. Řehoř Veliký (+604) konal některé homilie o adventu.
K církevnímu roku byl advent přivtělen nejprve v římské liturgii, její příklad záhy následovaly nejen všechny církve v Itálii, ale i v Německu, Anglii atd. V řecké církvi se advent začal slavit teprve asi v 8. stol.
Ačkoli se však advent slavil téměř všude, přesto byla veliká různost co do počtu adventních nedělí. V církvi řecké a pak v církvích obřadu mozarabského a ambrosiánského advent začínal dnem sv. Filipa (14.11.) a slavilo se tedy šest nedělí. Pět mešních formulářů a tedy i pět nedělí připomíná Lib. II. Ord. Gelasiani. V galikánském sakramentáři jsou sice jen tři adventní neděle a obřad goticko-galikánský zná adventní neděle pouze dvě, ale to Mabillon vysvětluje tím. že se užívalo některého formuláře vícekrát. Římská lekcionaria znají čtyři adventní neděle, kterýžto počet se od 8. stol. na Západě ustálil všude.
Způsob označování adventních nedělí je nyní opačný oproti způsobu dřívějšímu. Naše první adventní neděle byla dříve „4. před Narozením Páně" a poslední neděle před Vánocemi se dříve prostě nazývala „neděle před Narozením Páně" (Dominica ante natale Domini), ve východní církvi Κιριακη προ της Χριστου γεννησεως, Nedělja před Roždestvom Christovym.
Počtu čtyř nedělí se záhy dostalo mystického výkladu, a to buď že se označovaly tímto počtem čtyři tisíce let před narozením Krista, anebo že se poukazovalo na čtverý příchod Páně: když se vtělil, když se rodí duchovním způsobem v srdci člověka a poté když přijde k soukromému a všeobecnému soudu.
Advent býval vždy považován za dobu pokání a spočíval v postu, vigiliích, častějších návštěvách bohoslužeb, zdržování se manželského pohlavního styku a v horlivějším konání skutků milosrdenství. Stále více se objevovala snaha připodobnit advent ke čtyřicetidennímu postu, a to nejen na Východě (v řecké církvi se půst počíná dnem 15. listopadu), ale i na Západě (kde na mnoha místech touž dobou začínal půst, jenž se tudíž nazýval „Quadrigesima sancti Martini"). Od 11. století se na Západě ustálil nynější počet adventních nedělí a ve 12. stol. se půst proměnil v pouhou abstinenci. Ve 14. stol. však úplně vymizel i závazek abstinence, takže papež Urban IV. k ní r. 1362 zavázal pouze duchovní svého dvoru. Později již jen ojediněle někteří biskupové, jako sv. Karel Boromejský, Prosper Lambertini ad., vybízeli věřící k zachovávání postu, při čemž se však žádný z nich neodvolával na všeobecný církevní zákon. Nyní tedy věřící v adventu nemají žádné závazky, co se týče postu nebo abstinence.
Význam adventu
Ve smyslu předmětném (objektivním), tj. dogmatickém a historickém, nám advent představuje jednak toužebné očekávání zaslíbeného Vykupitele v dobách před vtělením Krista, jednak i oněch devíti měsíců, kdy „Slovo učiněné tělem" přebývalo v lůně panenské Matky. Advent nám tedy přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první příchod Pána Ježíše Krista. Liturgické formuláře však nasvědčují, že objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den. První příchod Kristův má na zřeteli hlavně text misálu, na druhý příchod ukazuje evangelium na první neděli adventní (o posledním soudu), oba příchody vyjadřují denní modlitby o vánoční vigilii. Hymny breviářeukazují k obojímu příchodu tak důmyslně a krásně, jak to vůbec lze nalézt jenom v nejstarších liturgických textech.
Ve smyslu podmětném (subjektivním), čili mravním, je advent dobou kajícné přípravy věřících na spasitelné slavení Kristova narození v Betlémě a spasitelné přípravy na příchod Páně v soudný den. Toho dosáhneme, zrodí-li se Kristus o Vánocích v našich srdcích.
Církev nám tedy v době adventní přivádí na mysl trojí příchod Páně:
1. příchod skrze vtělení (objektivní význam);
2. příchod do srdcí věřících (subjektivní význam) a
3. příchod k poslednímu soudu (pohnutka k přípravě srdcí na příchod Spasitele).
Advent se dělí na dvě fáze:
Období do 16. prosince jsou dny , které mají na zřeteli více eschatologický příchod Kristův ( druhý příchod na konci času k Poslednímu Soudu )
Dny mezi 17. - 24. prosincem se orientují zvlástě na slavnost Narození Páně.
převzato : Z Liturgického slovníku autor : Rupert Berger a revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=562